Hlavně to nikomu neříkej

Hlavně to nikomu neříkej je příběhem, v němž hlavní hrdinka přišla o všechno.
Stala se terčem posměchu a její život obklopují lidé, jež se s ní snaží manipulovat po svém.
Ale přese všechno co se jí děje, se nedokáže ubránit lásce.
Najde v sobě důvěru alespoň k jednomu člověku, nebo se jej kvůli svému strachu vzdá?

Slova jsou někdy nebezpečnější než pěsti…

Ivovi je dvacet a život má před sebou. Mladší sestra Eva je jeho jediná slabost, pro niž bez váhaní vytáhne do boje. Sedmnáctiletá Eva je bratrův pravý opak. Je terčem posměchu, proto se snaží byt neviditelná. Ale s jizvou na tváři a stigmatem rodinné tragedie se před spolužáky uniká stěží. Když nevinné žertíky přerostou v přímočarou tyranii, Eva nachází jedinou radost ze života v tanci. A tam ji osud uštědří poslední a nejtvrdší ránu jménem láska. S něhou a porozuměním píše autorka o šikaně, pocitech osamělosti v rozvrácených rodinách a o přátelstvích teenagerů, která pro ně v těžkých chvílích znamenají všechno.

Sedmnáctiletá Eva nebyla nikdy dítětem štěstěny. Vyrůstala v domácnosti, v níž vládl agresivní otec, a zažila věci, které mnoha dospělým nahání hrůzu. Zbyl jí jen bratr Ivo, který je však také poznamenaný chováním jejich rodičů, a svou lásku k sestře dává najevo její absolutní kontrolou - potřebuje mít nad jejím životem veškerou moc. Eva se navíc stala obětí šikany ve vlastní třídě. Nedokázala se sžít s novým kolektivem, jež jí neustále připomíná krutou minulost, která se na ní podepsala v podobě zjizvené tváře. Eva tak z posledního zbytku sil vloží důvěru do dvou osob, jež se snad nejvíce podobají slovu přítel. Avšak brzy je znovu zrazena a je jí zasazen poslední, nejhrozivější úder. Dokáže se vzchopit  tentokrát?

Jen tak pořád divně civí, jakoby přehodnocoval situaci a připravoval se na útok. Ustavičně se mi z něj svírá žaludek a svojí nečinností mě paradoxně děsí víc než hloupými řečmi či fyzickými útoky. Nevím, co od něj čekat, nervy mám napjaté k prasknutí a každé ráno vstávám s otázkou, zda právě dnes nenastal ten den, kdy mi svoji agresivitu ukáže v plné síle.

Ač se téma knihy zdá být depresivním, není tomu tak. Hlavní hrdinka se věnuje klasickému tanci, a díky němu prožije i romanci, která v tomto druhu četby zkrátka nesmí chybět. Nicméně věřím, že příběh byl sepsán hlavně aby předal poselství - děti ani dospívající by si neměli nechat líbit ubližování a utlačování od svého okolí. Ne vždy pomáhá agresory ignorovat, nevšímat si jejich útoků. Protože ty se vždycky budou stupňovat - právě aby vyvolaly patřičnou odezvu. Šikana by se měla utnout hned v jejím zárodku, jak se totiž jednou "rozjede", těžko se z ní hledá cesta ven. A naše školství je k ní dosti netečné. Nevidí jasné důkazy šikany. Zavírá oči před signály, jež studenti vysílají do okolí. Učitelé si stále nevědí rady. V tomto případě je nutné se někomu svěřit. Avšak měli bychom především sami zakročit, a přestat být těmi, co si vše nechají líbit.

Právě teď mě zcela ovládá chuť okusit jeho rty, naznačit mu, že jsem otevřená vzájemné intimitě a nepřeju si nic jiného, jen aby se nahnul a vtiskl min na ústa polibek.
Můžu ale o něčem takovém vůbec snít? Mám nárok?
Nenávidím, že moje myšlení je poznamenané všemi zlými věcmi, které se mi staly a které se mi dějí i nadále.
Přeju si zhluboka se nadechnout, hodit všechny předsudky, pocity méněcennosti a komplexy za hlavu a užívat si přítomnou chvíli.
Kéž bych to uměla.

Příběh se mi četl hezky, stránky ubíhaly velmi rychle. Knize zkrátka nechybí čtivost. Zakončení příběhu mě téměř donutilo k slzám, zuřila jsem nad hloupostí a agresivitou inciátorů útoků. Dodnes nepochopím, co se lidem může líbit na násilí a posměšcích vůči ostatním. A opravdu mi přebíhá mráz po zádech, že existují i takové děti, jimž nedochází, jaké činy páchají svou krutostí na životě druhých. Po tom, co jsem si zde přečetla, bych nazvala některé aktéry sociopaty, totiž lidmi, jež nejsou schopni jakési empatie. A co z nich jednou bude? Ano, vrazi a násilníci. A kdo za to může? Z části geny. Ale ještě z větší části výchova. Buď příliš agresivní, nebo naopak rozmazlující. Jen vzpomeňme na bohatá děcka, která jsou zvyklá mít vše.


Mohla bych k tomuto tématu napsat několik stran úvahy o chování agresivních idiotů v naší populaci. Ale myslím si, že všichni víme, jak to chodí. A nejhorší je, že tady budou vždycky. Agrese je pro člověka důležitá a neodmyslitelná součást bytí, bez níž bychom vymřeli. Ale musíme rozeznávat agresi v zájmu sebe sama či své rodiny a agresí takřka psychopatickou.


Pokud jste obětí šikany, měli byste to říct. Ale těm správným lidem, kteří dokážou jednat v zájmu vašeho bezpečí. Já osobně bych byla pro variantu opuštění agresivního kolektivu. Ale ne vždy je to možné. Pomoc mimo jiné najdete i na Lince bezpečí.

Když své problémy neřešíte, přerostou v démony.
A když o nich nikomu nepovíte, nikdo vám nepomůže.

,,Jsem z toho všeho hrozně unavená,
ve škole se nedokážu soustředit,
každou chvíli očekávám útok nebo náznaky jeho příchodu, nechutná mi jíst a spím hůř než kdykoliv předtím."


Soutěž
Rozhodla jsem se fyzicky předat poselství, jež kniha přináší.
Proto mi do komentářů pod tímto příspěvkem napiště, jak byste se se šikanou vyrovnali vy.
Příští sobotu 17. 6. 2017 někoho z vás vylosuji. Pro SR i ČR.


Za knihu děkuji nakladatelství Booklab.
https://www.slovart.cz/knihy-v-cestine/pro-deti-a-mladez/young-adult/hlavne-to-nikomu-nerikej.html?page_id=18616

10 komentářů:

  1. Upřímně? Těžko. Já jsem vydržela rok a pak jsem si našla jinou práci. Furt jsem doufala, že když se k nim budu chovat slušně, bude to lepší. Nebylo. Tak jsem to vyřešila tím nejjednodušším způsobem. Kdyby se to stalo mému dítěti ve škole a vedení školy by věc neřešilo, zapíšu ho jinam.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Zažila jsem si šikanu(psychickou). Jediná pomoc byly moje kamarádky a rodina. Svěřila jsem se jim i třídní učitelce. Ta se postarala, aby se to neopakovalo. O pár měsíců později jsem zažila další šikanu ( urážky, nadávky). Ignorovala jsem je a teď už spolu dokážeme normálně promluvit bez urážek. Teď se dokážu nad tyto lidi povznést. Ať si o mně myslí co chcou, pokud mají tak nudný život. Já mám svůj okruh přátel, rodinu a jejich podporu.

    OdpovědětVymazat
  4. Nemůžu napsat, jak bych se s tím vyrovnala, protože takové řeči jsou jednoduché, ale když se to stane, je mnohem těžší se s tím vyrovnat. Snažila bych se si to nebrat k srdci, protože oni o mně a mých problémech ví velké kulové. Mám skvělou kamarádku a rodinu, která by se za mě postavila. Moje kamarádka je trochu ranařka, takže by kohokoli, kdo by mě obtěžoval, okamžitě sprdla. Myslím si, že by to tak bylo i obráceně. Nepřišla jsem si vyloženě šikanou, ale hodně lidí mi poničilo psychiku a pomáhají mi léky. Zpětně ale říkám, že vy nejste ti špatní a nevěřte tomu, co o vás kdo říká, protože nejlépe se znáte vy sami.

    OdpovědětVymazat
  5. Pro mne je těžké napsat jak bych se s tím vyrovnala. Nikdy jsem nezažila žádnou VELKOU šikanu. Jen takové to pomlouvání. U kterého jsem se vždy uzavřela sama do sebe. A nikomu to neříkala. Začala jsem se chovat jinak. A mojí záchranou je vždy utéct do nějaké hezké knihy.
    Ale kdyby mě někdo šikanoval fyzicky, kdyby to bylo ve škole tak bych asi to řekla rodičům.
    Kdyby to bylo na pracovišti tak bych z té práce odešla.

    OdpovědětVymazat
  6. Člověk nikdy neví jak se zachová, kor když to nikdy neprožil a myslí si, že jemu se to nikdy nemůže stát. A když se stane, tak se hodně lidí stáhne do sebe. Kdysi bych se tak zachovala taky, ale postupem času jsem si sama sebe začala víc a víc vážit. A kdybych se teď setkala se šikanou mířenou na mě, nenechala bych si to líbit. Ať už mám jakýkoliv problém mám tady pár lidí, kteří by se za mě postavili a pomohli by mi se s tím vypořádat a rozhodně by mě nenechali se kvůli hloupím lidem ponořit do nicoty.
    Kdybych měla tohle psát o 10 let dříve kdy jsem nastupovala na střední školu, asi bych mluvila jinak. To jsem byla hodně uzavřená a moc kamarádů jsem neměla. A všichni si ze mě mě utahovali a posmívali se mi za hudbu kterou jsem poslouchala. Teď už je mi jedno co si kdo myslí, ale to je zřejmě tím, že jsem starší a pohybuju se mezi lidma který už jsou starší a rozumnější.

    Kdyby to byla šikana v práci, tak tu bych jednoduše opustila, jelikož práce, kde bych byla šikánována, by mi opravdu nestála za to. A raději bych byla v práci která by mě až zas tak nebavila, aspoň bych neodcházela každý den s pocitem že kvůli lidem (a jak se ke mě chovají) se mi tam vracet nechce.

    OdpovědětVymazat
  7. Jak bych se vyrovnala se šikanou? No vlastně ani nemusím odpovídat, jak BYCH se vyrovnala, ale jak jsem se vyrovnala a tedy stále vyrovnávám. Když se to člověku děje, nemůže totiž sám dělat absolutně nic. Na to, aby se z toho dostal, potřebuje podporu okolí. Potřebuje mít někoho, komu se může svěřit a kdo ho neodpálkuje tak častým: "To je jen takový dětský popichování. To jsme zažili všichni. Tak jim to vrať, no! A nemůžeš si za to náhodou sama? To máš z toho, že pořád tak provokuješ, jak jsi jiná a jak se straníš." A bohužel většina dlouhodobých šikan začíná právě tím, že té oběti právě takový člověk chybí. A děti to zpravidla moc dobře ví. Krom toho - formy šikany jsou různé. S jednou z těch nejhorších, vyčlenění z kolektivu a absolutní ignorací, se nedá vlastně dělat téměř nic. Za tu nelze nikoho potrestat ani nelze nikoho donutit, aby s někým začal kamarádit, když nechce.
    Šikanu jsem zažívala osm let. Nebylo na koho se obrátit ani ve škole, ani doma. Doma to byla kapitola sama pro sebe, kolikrát jsem byla radši ve škole, než tam. Vyrovnávání přichází pomalu, možná to částečně hojí čas, možná také odstřižení se od rodiny a konečně pocit, že můžu volně dýchat a nemusím stále poslouchat, jak jsem k ničemu. Ráda bych ale někdy udělala jednu věc - zeptala se těch šikanujích "Proč?" Chtěla bych vědět, co by mi teď jako dospělí, kteří už mají vlastní děti, odpověděli...

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že na tuto otázku nemohu odpovědět. Proč? Nikdo z nás se nedokáže vcítit do šikanovaného člověka.
    Jasně všichni víme jak se máme chovat když nás někdo šikanuje. Třeba zavolat na linku bezpečí, svěřit se někomu...
    Já si myslím, že bych to ze začátku ignorovala. Mám hodně velkou trpělivost ale ta má taky své meze. Pak bych to dusila v sobě až bych se z toho zhroutila nebo kdoví co by se stalo.
    Nebo bych se na druhou stranu hned někomu svěřila kdoví.
    A co napsat na závěr? Když slyším příběhy lidí, kteří zažili šikanu říkám si proč? Proč to dělají?

    OdpovědětVymazat
  9. Šikanou jsem si také prošla jako spousta lidí. Nastoupila jsem z páté třídy na gympl, našla si nové kamarády, kterým jsem věřila jako nikomu předtím. Byla jdem zkrátka šťastné dítě, které poznává svět. Až do té doby, co se ke mně spousta lidí otočila zády. Anonymně mi lidé nadávali na ask.fm, řeknu vám, já jako citlivý člověk se s tím vyrovnat nedokážu. Venku na mě házeli klacíky a kamínky. Všechno si beru velmi osobně a ještě k tomu, když to dělají lidé, kteří pro mě něco znamenali. Probrečela jsem několik týdnů. Naše třída byla a stále bude příšerná, jsou tam neskutečně zlí lidé. Zkrátka, neumím se vyrovnat se šikanou. Je to něco tak odporného, proti čemu neumím bojovat.

    Domča z http://thesmokeofthoughts.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat